S mokrými vlasy (pršelo) jsem nastoupila do rychlíku, který
kupodivu přijel od Prahy včas. Ale to jsem ho přechválila. Ještě asi pět minut
bezúčelně postával u perónu, než se rozhodl uhánět směr Morava. Začetla jsem se
nikoliv do studijních materiálů tak hloubavě, že jsem ani nepostřehla jak
dlouho jsme stáli v zemi nikoho. Digitální cedule na místě první zastávky
hlásily zpoždění patnáct minut (na trase, která běžně trvá rovných dvacet
minut). Ale já vím, že to byla mystifikace. Jedeme ještě alespoň o pět minut
později. Další zastávky s podtitulem „Pouštíme jedno Pendolino, druhé
Pendolinu, však rychlík nikam nespěchá“ jsem raději ignorovala. Není náhodou
rychlík od slova rychlý?
Čekala jsem, že strávím ve vlaku víc jak tři hodiny, jsem
ráda, že mě České dráhy opět nepřekvapily!
Mluvila jsem o pouštění vlaku SC (Super City). Nedávno se mi
ale stalo (v „ícéčku“) že jsme pouštěli i obyčejný osobák. Jak už jsem řekla.
Projelo jedno Pendolino, za ním druhé v protisměru, pak snad rychlík
v protisměru a nakonec čugála, v našem směru. Možné je všechno.
České dráhy od nových změn v jízdním řádu razí heslo
pět minut a dost. Mnohdy se mi tak stane, že vlak má pět minut zpoždění (jak
praví chytré elektronické tabule), ale přepravy chtiví občané na vlak čekají ne
pět, ne deset, mnohdy i patnáct minut. A reálné zpoždění naskočí až když je
vlak v dohledu.
Jsem zvědavá jestli dostuduji sále za éry ČD, nebo dá stát
konečně šanci i konkurenčním společnostem. To aby se České dráhy
s dostatkem času konečně musely začít snažit. Jednak odblešit smrduté vagóny,
ovonět záchodky, vymazat zpoždění. Oni dobře vědí, že konkurence by znamenala
katastrofální odliv klientů.
Jak řekla jedna paní v kupé: „Kdyby tímhle vlakem jeli
Japonci, asi by se smáli.“ Nesmáli by se, ukroutili by si nevěřícně krky.
Pokud vám můj postoj přijde zaujatý, cestujte častěji
vlakem, budete zaujatí také.